Co se stalo ve frontě na mléko

Když mi bylo osm let, ještě existovaly mlékárny. To byla prodejna, kde ráno přivezli velké kovové konve s mlékem a lidi si chodili koupit mléko. Ještě tam prodávali máslo a tvaroh. Taky mne rodiče posílali s hliníkovou bandaskou pro mléko. Nebylo to daleko, ale já si po cestě představoval, jaké by to bylo být robinsonem z Kronborgu nebo ztroskotat se vzducholodí Italia, tak se mi cesta dost prodloužila. Jistě uznáte, že nákup mléka do bandasky byl v takových chvílích dost nepodstatný. Do mlékárny jsem nakonec dorazil a postavil se do fronty. Lidi si pokládali své bandasky na pult a posouvali je, jak fronta postupovala. Posouval jsem taky svoji bandasku a automaticky jsem vzal vedle ležící víčko, když se ozvalo: „Hele mladej, nech to víčko ležet, to není tvoje!“ Houkla na mne mohutná paní v světlemodrých šatech, která stála za mnou ve frontě. Překvapeně jsem koukal, kde mám tedy víčko od bandasky, když tohle je úplně stejné. „No nekoukej, to tvoje jsi ztratil támhle na chodníku, jak jsi tam poskakoval jak kůzle, tohle je moje!“ dodala paní dost silným hlasem, aby to všichni v obchodě slyšeli. Bál jsem se jí, připadala mi dost hrozná, jak byla mohutná. Mezitím na mne přišla řada: „Tak co to bude, kůzle?“ „Dva litry mléka.“ Zaplatil jsem a hrnul se ke vchodu, ale zarazil mne zase ten hlas: „Počkej na mne, ukážu ti kde máš to víčko!“ Otočil jsem se a ta mohutná paní, která předtím vypadala tak hrozivě, se mne usmála. Počkal jsem před vchodem do mlékárny a šli jsme spolu do vedlejší ulice, kde leželo na chodníku víčko. Paní jsem poděkoval a víčko očistil, nasadil na bandasku a mohl se vrátit do představ o životě ztroskotanců u Severního pólu.

10.září 2022

©PeKa057