Koloběžka na stole

Zbývalo pár minut do odjezdu a vlak se pomalu plnil. Stejně tak tichý oddíl, obvykle na dvousedadle seděl jeden člověk, jen některé dny v týdnu bylo plno. Hověl jsem si na svém obvyklém místě u okna a na stole měl svou malou kávu, když se z chodbičky ozval jakýsi hluk, kovové nárazy. Za chvilku se v uličce mezi sedadly objevil chlapík, asi čtyřicetiletý, možná pětatřicet, se složenou koloběžkou v ruce. Koloběžku nesl tak nešikovně, že narážela do všech sedaček a madel, okolo kterých procházel – odtud ten lomoz. Došel až k volné čtyřsedačce a koloběžku zvysoka položil na stolek mezi sedačkami, zase za doprovodu patřičného rambajzu. Rozhlédl se vyzývavě okolo, zřejmě si přál, aby se někdo ozval se stížností na jeho chování. Bylo vidět, že by si rád na někom zchladil žáhu. Nikdo se na lep jeho provokace nechytil. Tak chlapík přiložil pod kotel, jak se říká – velký svazek klíčů, který držel v ruce, vysokým obloukem hodil na stolek vedle koloběžky. Ale jak byl navztekaný, tak to neodhadl, klíče se odrazily od stolku a skončily pod sedačkou až někde úplně u okna na zemi. „K...!“ ozvala se hlasitá nadávka. To už se vlak rozjel a ostatní cestující přestali rozčileného chlapíka sledovat a ponořili se do svého – buď klimbali, nebo si něco četli. Chlapík byl nucen vlézt pod stolek, celý se tam zanořil, aby pro klíče dosáhl. Zpod stolku se ozývali nesrozumitelné zvuky, ale dalo se odhadnout, že to žádná něžná slovíčka nebudou. Ve chvíli, kdy chlápek na klíče dosáhl a chtěl se pozpátku vysoukat zpod stolku, tak se pro jistotu ohlédl, zda má za sebou volno, aby do někoho nenarazil. Jenže uviděl něco, co ho úplně rozhodilo – dvoje krásné, štíhlé nahaté nohy! Ohlédl se totiž zrovna ve chvíli, kdy okolo jeho stolku procházely dvě studenty v minisukni, ale on mohl vidět jen nohy, protože pohled výše měl zakrytý stolkem. Ozvala se dunivá rána – to jak se chlápek pod stolkem chtěl narovnat, byl překvapen, co vidí a chtěl se lépe podívat. Jenže bytelný stolek hlavou nenadzvedl, stolky jsou přišroubované do podlahy. Rána to byla pořádná, studentky se lekly, obě se naklonily pod stolek, kde se kroutil chlapík a nevěděl, jak má vylézt. „Pane, nestalo se vám něco, nepotřebujete pomoci?“ Jenže to byla další rána pro chlapíka. Děvčata v předklonu odkryla své vnady a chlapík, zkroucený pod stolkem, zvedl oči a málem si udělal druhou bouli, jaký pohled se mu naskytl. „Nené, to je dobrý, to je v pohodě, díky, fakt nic...“ blekotal chlapík. „A nechcete pomoci vylézt?“ podávali děvčata chlapíkovi ruku. Chlapík chvilku váhal, ale pak se za pomoci obou dívek vysoukal zpod stolku. Kývnutím poděkoval, nevěděl kam s očima a tak se rychle zasunul na sedačku k oknu. Dal si hlavu do dlaní a asi by tam nejraději nebyl. Ještě když jsem vystupoval, seděl ve stejné poloze. Možná si zamačkával tu bouli na hlavě. Nebo si chtěl uchovat některé obrázky, které dnes ráno viděl, co myslíte?

8.října 2022

© PeKa057